Máme zodpovědnost i za druhé, anebo jen za sebe? A co za minulost?

✨ Úvod: Zodpovědnost jako vývojové téma

Vítám vaši duši u dalšího článku, tentokrát o zodpovědnosti. Mnoho z nás si zodpovědnost za své chování uvědomuje, ovšem končí to zde, anebo máme zodpovědnost i za chování druhých? A kdy tuto zodpovědnost přebíráme zbytečně, karmicky, a kdy ji skutečně máme nést pro vlastní i kolektivní posun?

Možná zde na tyto otázky najdete odpověď – možná také ne. Záleží, kdo právě čte.

„Protože je tento příběh součástí mého dozrávání, proložím jej s prokliky na moje další příběhy proměn a úhlů, z kterými jsem rostl a utvářel sám sebe. Rozklikněte tedy co Vás zaujme – kde budete chtít nějaká dovysvětlení.“

Jde o posun z fáze, kterou bychom v psychologii popsali jako fázi individuace (Jung) nebo přechod z egocentrické úrovně vědomí k sociálně vědomé a nakonec i transcendetní lidské zkušenosti.

Na začátku seberozvoje rozpoznáváme vlastní hranice a zodpovědnost jen za sebe. Později přichází uvědomění vztahových dopadů a přecházíme k zodpovědnosti i za to, jak působíme na druhé. A nakonec přijímáme, že někdy největší zodpovědností je nezasahovat vůbec – rozpoznat, kdy druhý potřebuje jít svou cestou. Článek zachycuje konflikt mezi „rolemi, které hrajeme“ (někdy provokatér, jindy pomocník, zachránce, zrcadlo…) a potřebou autentického bytí – tedy nebýt reakcí na druhé, ale zůstávat věrný sobě a volbě zralého, moudrého postoje. Je to důležitý krok – od kompenzace vnějšího ocenění (nebo odmítnutí) ke vnitřní stabilitě a soucitu.

Odpovědnost za slova i dopady

Přebírám zodpovědnost za to, jak článek podávám, ale ne za to, jak si ho čtenář vyloží.
Přesto mohu zohlednit, kdo mě bude číst, a přizpůsobit jazyk – tím se zvyšuje šance na porozumění. Těžko však vyjít vstříc všem.

Vývojový krok: Od sebe k druhým

Dlouho jsem vnímal, že neseme zodpovědnost pouze za sebe.
Dnes však nesouzním s představou, že se nás chování druhých netýká.
Tohle uvědomění ale přichází až po vnitřním dozrání – jako stavění domu od základů.

➡️ Bez pochopení své vlastní zodpovědnosti nemůžeme chápat tu kolektivní.
➡️ Je důležité nepřekračovat svobodnou vůli v rámci poznání a dozrávání u druhých.

Bez akceptování nastavení druhých nemá smysl přemýšlet o nějaké další převzaté zodpovědnosti, bylo by to jako chtít postavit prvně střechu a poté základy domu. Ta střecha by nedržela a spadla by nám na hlavu. To že lidé chtějí něco změnit a vnímat i jiné řešení je základ. Základy nelze přeskočit a pochopitelně pro nás bude v určité naší vývojové etapě bohatě stačit přebírání zodpovědnosti za sebe a i to bude příliš, natož ji přebírat za druhé.

🌀 Nárůst citlivosti = Nárůst zodpovědnosti

Vše je o kroku za krokem, o načasování. Nelze přeskočit kroky do pomyslného cíle, takže i zde záleží, kdo právě čte tyto řádky a na jaký význam zodpovědnosti je tedy čtenář připraven. Mnoho z nás se probouzí do své síly a svou zodpovědnost přijímá, ne však zodpovědnost druhých – ta je „logicky“ přece jejich (říkají si a ze své úrovně vnímání mají pravdu). Za začátku je vskutku třeba převzít zodpovědnost čistě za sebe, pracovat na sobě, ale není pravdou, že nemáme žádnou zodpovědnost směrem k ostatním.

Vybavuji si, když jsem psal články o tom, jak je třeba jednat a chovat se jak nejlépe dovedeme a pokud to někdo nechápe, je to pak čistě jeho problém. Už si to ale nemyslím, dozrál jsem k dalším bodům, které vychází z tohoto původního. Není to v rozporu, spíše se to dále rozvětvuje a opírá o poznání.

Můj pohled se pozměnil a již si uvědomuji, že mám zodpovědnost i za to, jak na mě lidé poté reagují. Myslel jsem si, že mám zodpovědnost čistě jen za sebe a své chápání a popisování.

Čím víc člověk vnímá, tím víc roste jeho zodpovědnost za dopad.
Ovšem neznáme-li vnitřní svět druhého člověka, nelze za něj nést zodpovědnost v pravém slova smyslu.

„Pokud nemáme možnost nahlédnout do tajů kolem, ještě nelze převzít zodpovědnost tam, kde je to pro nás zahaleno rouškou závoje nepochopení druhých a jejich pohledy jsou před námi skryty. Ovšem jsou zde i lidé, což si nejsou vědomi ani své vlastní zodpovědnosti, natož zodpovědnosti druhých.„

Přesto má zodpovědnost každý z nás, i když si ji mnoho lidí neuvědomuje a svým způsobem se jí vzdali. Ztratili se v nevědomém jednání, které je často čitelné a předvídatelné. Pokud vnímáme jejich rozpoložení, lze vnímat předem, co má a nemá smysl řešit. Co druzí pochopí a co zase ne, co je naštve, vyvede z míry a co přijmou. Rouška závoje nepochopení se strhává.

Když jsem zrcadlil bolest

Dříve jsem v lidech, jež měli své již opepřené názory bez zodpovědnosti přidával chilli. Červenali téměř až k pohádkové páře z uší, po které přijde pískání podobné rychlovarné konvici. Viděl jsem jejich rozpoložení a nechal je ochutnat svou zodpovědnost tím, že jsem nebral ohled tam, kde ohled brán nebyl. Tím lidem jejich konání dochází a také zodpovědnost.

,,Někdy jsem si připadal jako takový Robin Hood, co krade ukradené sebevědomí a povyšování těm, co je ukradli zase jinde slabším a těm slabším jsem jej zase dával – postavil se za ně.“

Zrcadlový Robin Hood – odhaloval jsem povýšené a bolestné vzorce, ač to vedlo k odporu a nenávisti. Stavěl jsem se za slabší, povýšeným jsem bral a slabším dával a stále to v určité míře tvořím. Pokud vskutku mohu pomoci a je o pomoc upřímně žádáno, je to za mě správné.

➡️ Byl jsem milován i nenáviděn.
➡️ Dnes chápu, že to nebyla má role napořád.

💔 Cena přílišné upřímnosti

Jiné to bylo s lidmi, kteří za mnou přišli se srdcem na dlani, otevřel jsem jim to své a bylo to něco překrásného. Tam bylo souznění, pochopení a jednání s láskou a pokorou. Ovšem tam se pro změnu našli i lidé, jež si na mých radách tvořili závislost. Lidé mě obecně buď milovali, anebo nenáviděli, případně jim to bylo jedno. Bylo to tak trošku z extrému do extrému nebo v rozmezí jakési neutrality. Nyní se to vše mění k novým hodnotám. Někteří mě démonizovali, jiní nalezli záchranu. Za obojí jsem nesl zodpovědnost, ale ptal jsem se – je to stále moje cesta?

Viděl jsem a věděl jsem, že je to zkušenost, kterou lidé potřebují a vyhledávají. Dopřál jsem jim to, pro co si přišli, ale později si říkám, proč já? Pro co jsem si přišel já? Pro jakési zrcadlo sebe i druhých kolem? Vyhovuje mi to, když je pak na mě mnoho lidí doslova „nasraných“ – když na mě myslí v negativním nastavení a přejí mi kolikrát ty nejšílenější naschvály? A že toho už bylo… provokací… nadávek, výhrůžek… 

Baví mě snad poslouchat a vidět poté ty následky uražených a nahněvaných lidí? Nee… to rozhodně ne, bylo mi z toho smutno.

🔥 Proč už „nepřidávám chilli“

Velice smutno, abych pravdu řekl. Pochopil jsem, že tuto zkoušku jim dává sám život, ale proč bych to měl dělat já? Tohle si zrcadlí lidé v nevědomosti den co den a já se od toho již potřeboval odtrhnout. Tím z mého života odešli ti, jež to měli nastavené sebestředně na vidění jen sebe sama.

Ovšem tolik nenávisti, kolik jsem dokázal svým zrcadlovým způsobem způsobit a zároveň i tolik lásky – tolik rozdílných emocí! Řekl jsem si, že na to první tu potřebný nejsem, na to je tu mnoho vhodných kandidátů. Přestože to lidé potřebují, není třeba reagovat a vyhovět jim. Hrát jejich hry podle jejich pravidel, je třeba mít zase svá dle své úrovně vnímání. 

Ne každý chce zrcadlo. A já jsem pochopil, že nemusím být tím, kdo ho podává každému.
Dnes už nereaguji na každou výzvu, neučím každého, a hlavně:
➡️ Neberu na sebe lekce, které nejsou mými. Lekce, kterými si lidé mají projít sami.

Jemné rozlišení mezi empatií a hranicí.

Je tedy třeba pojmout, kdy ještě můžeme mluvit „jazykem druhého“ a kdy už nikoliv. To je známka emocionální inteligence a etické zralosti. Nejde o to zalíbit se všem, ale komunikovat s vědomím, že každé slovo má dopad – což je v dnešním světě obrovsky cenné.

Vývoj pohledu na zodpovědnost

Od černobílého „každý za sebe“ ke zralému „každý má svou cestu, ale jsme propojeni“ – to je posun, který ukazuje na skutečné zrání ducha.

Moudrost v reakci (nebo nereakci)

Ne že bych byl na lidi dříve přímo hnusný, ale dovolil jsem si nesouhlasit, poukázat na potřeby a šílenosti a čím více se bavíte s takto nastavenými lidmi, tím více červenají, když si dovolíte nesouhlasit a když se nebojíte říct svůj názor. Tím více jim píská v uších a začnou vařit a pokud si pak dovolíte v klidu odejít, bouchnou…

,,Doteď jsem některými pronásledován, kontrolují mě, jestli je něco v nepořádku, píšou o mně, pomlouvají, ale já na ně již nereaguji. Uvědomuji si že pomlouvají především sebe samé a poukazují na svůj problém.“

Nechal jsem je „vyvařit“ – splnit to, pro co si přišli a dál jsem to považoval za vyřešené. Někdy naslouchání přání druhých nemusí být výhrou. Vidění za ta chování a ty jejich bolesti. Lidé si kolikrát uvědomí, co činí, až když sami své následky sami ochutnají. Takto ochutnávám i já své dopady, ale vše se již mění a slaďuje dle nových nastavení. Lidé sice musí ochutnat následky svých činů – ale není na nás jim je servírovat. Můžeme být soucitní svědci, ne vykonavatelé osudu.

„Je moudrost rozlišovat, komu odpovědět, a komu ne.“

Někdy stačí vidět člověka, uznat jeho rozpoložení, nemusíme nic vysvětlovat.
Někdy nereakce je největší laskavostí – protože reagovat by bylo jen přilévání oleje do ohně.

V případě „přilévání do ohně“ to nechávám ideálně prolétnout kolem, nereaguji již běžně na problémy lidí, jež chtějí něco vyvolat a předat na druhé. Je to čistě jejich zodpovědnost a zodpovědnost lidí, co tu hru přijímají. Někdy je však třeba více ochutnat dopady minulosti, abychom přehodnotili, kde chceme věnovat pozornost a zodpovědnost za následky a to ať už je vidíme nebo ne.

🎭 Koho si přitahujeme

Proč by to mělo být nadále skrze vaši maličkost, když si lidé mohou najít i jiné herce na scéně života?! Řekl jsem si tedy dost. Nebudu prudit druhé, i když to potřebují a vyžadují, nebudu jim ukazovat zaujatost a ani bezohlednost, to je jejich úděl poznání u jiných lidí, jež jim tuto scénu budou chtít dopřát a převezmou jejich zodpovědnost i s dopady, já osobně to už dělat nechci. 

Hodně se změnilo, najednou je klid. Občas o mně ještě někdo napíše, jsou lidé, co mě sledují i roky, ale nemám jim to za zlé a rozumím jejich nenávisti. Já se sice změnil, ale to lidé žijící v zajetí minulosti neuvidí. Nemohou, žijí v tom, co bylo, v bolestech a touze se mstít – nežijí v přítomnosti a stále tak živí své křivdy, soudy a zaujatost.

Uvědomuji si, že tam kde se lidé zbavili své zodpovědnosti a nevidí co činí – není třeba dávat zrcadlo života a nijak reagovat. Je to zbytečné dávat takové lekce, je třeba myslet i na sebe. Je třeba vidět i ty dopady a nechtít vyjít vstříc tomu co si kdo potřebuje zažít. Jsou to jejich potřeby života, které nemusí být zrovna příjemné a tak ať si je nesou a zrcadlí jinde.

Máme mnoho možností, co s tím, když se s herci života setkáme a vždy bude vhodná jiná volba. Je to o tom mít na výběr a dát na intuici a naslouchání nitra. Můžeme vnímat jejich jazyk a pokud to má smysl, vysvětlit jim věci jejich jazykem – tedy neplatí jak nejlépe umíme mluvit za sebe, ale platí jak to nejlépe umíme přímo k nim a jejich úrovni vnímání, vzhledem k jednotlivým lidem a situacím. K jejich rozpoložení a chápání pravidel života, které má každý jiné. 

Zde je přebírání zodpovědnosti po náhledu do lidí víc než užitečné! Někdy vysvětlení není možné, ale lze svou reakcí alespoň zmírnit napětí a uznat je. Vidět je a jejich mínění ke kterým mají své důvody.

Často nelze věc ani zmírnit a ani objasnit a tam nemá smysl reagovat vůbec. Já tehdy psal – zde nemá smysl reagovat. Člověk se naštval a já odešel – čemu to pomohlo? Je dobré pak nechat lidi mít svou pravdu bez reakce. Nechat je tzv. vyhrát a jako moudřejší ustoupit, aniž by to bylo vysloveno.

Mnozí lidé čekají na dohady, aby se mohli něčeho chytit. Je velká moudrost rozlišovat komu odpověď dát a komu ne. Je velká prozíravost vidět i následky a je svobodnou vůlí každého tvůrce učit se třeba i přenechat zodpovědnost z těchto počinů druhým. Neboť to jak kdo o nás smýšlí je energie, která má na náš život jistý vliv.

Pokud neseme lehkost a pochopení, vytváříme harmonické pole.

To, jak jednáme, přitahuje určité typy lidí a energií.

Pokud přinášíme hněv a odpor, přitahujeme i bolest a útoky.

Dobré přirovnání mi přijde k hercům a kapelám. Tam si podobné přitahuje podobné v názorných příkladech. Metalové kapely plné řevu a nenávisti si přitahují drogové prostředí lidí, jež dávají zodpovědnost za své cítění návykovým látkám.

Herce jež hrají záporné postavy si obvykle oblíbí násilníci ať už ve fyzickém nebo psychickém podání. Herci jež baví, ti si přitahují běžně publikum v pozitivním naladění humoru. Vždy nás však někdo bude zároveň nenávidět, nikdy se nezavděčíte všem, avšak je vhodné si uvědomit, co si přitahujeme za dopady. 

Ty z metalových kapel často nacházejí na záchodě v předávkovaném stavu, zrovna tak herce hrající depresivní role nachází mnohem častěji po spáchané sebevraždě a ty jež baví druhé nachází kamera více ve své spokojenosti. Mají mnoho příznivců a svět je miluje. Je to velice obecně popsané, ale přemýšleli jste o tom? Nejde jen o vás a vaše myšlenky, jde o myšlenky všech a to co na sebe nataháme nás přímo ovlivňuje.

📡 Energie reakcí nás ovlivňuje

Jedna vděčná zpráva od čtenáře a jedna výhrůžka smrtí –
➡️ Obě tvoří energii, kterou nesu spolu s nimi.
Je rozdíl co sdělujeme a jaké důsledky to má.

Došlo mi, že když mám jednu zprávu od ženy, která děkuje za změněný pohled na svět a druhou anonymní, že mi vytrhnou střeva a udusí mě jimi – uvědomil jsem si, že to není zrovna v rovnováze a za obojí nesu zodpovědnost. Nemusím být nijak extra moudrý, aby mi došlo, že jsem urazil někoho, kdo si tzv „kopal do lidí“ – ale najednou to nešlo a mě zřejmě nenapadlo niclepšího, než při nějaké rozepři povědět o bolestech, které jsem zahlédl do detailu.

🌿 Závěr: Vědomá volba a návrat k sobě

Násilným a šíleným lidem nemůžete říct, že s nimi máte pochopení… že je vám líto, když je jejich otec jako malé bil a zneužíval. Neuvidí to, uvidí jen výsměch a zhrozí se vás, budete pro ně démon, nějaký černý mág, na kterého doteď nevěřili. Proklejí Vás do stého kolene a u každého hororu si budou představovat, že pářou vás!

A já si pak zpětně říkal, když jsem to cítil znovu a znovu, vážně to za to stálo? Sice se ten člověk cítil tak, jak se cítí kolikrát jeho oběti a bylo to vlastně v pořádku, ale znovu… proč já? Navíc jsem to tak ani neplánoval a vnímal především zkušenost života, než dotyčného a následky, co přijdou.

Zodpovědnost je víc než čin – je to vztah k důsledkům.
A není vždy třeba být hercem ve hře druhých – máme právo vystoupit z role, kterou jsme si už odžili.
➡️ Učme se naslouchat sobě, druhým, intuici.
➡️ Rozlišujme, co je naše – a co už není.

💫 Závěrečné poselství

Jsme tvůrci, vybírejme si své lekce a nepřejímejme lekce života,
které nám nepatří, kvůli kterým jsme sem nepřišli.

„S probouzející se moudrostí přichází i schopnost vidět tam, kde jiní ještě spí.
A s tím roste i odpovědnost – za to, jak na tuto tmu reagujeme.
Můžeme být tvůrci, nebo ti jež opakují koloběhy scén života. Volba je naše.“

„Přináším nám tuto moudrost a ponaučení na bázi vlastní zkušenosti,
abyste mohli změnit i ty své. Učitelů je tu dost, buďme tvůrci.“

P.S. Vše je zde vývoj a učení, kde je prvně třeba starat se především o sebe a svou zodpovědnost. Rostl jsem i s přijatým odporem druhých, reagoval na ně a mělo to svůj smysl. Poznával jsem tak lépe i sebe sama a nyní mohu lépe vnímat i druhé, když již rozumím lépe sobě samému a zodpovědnosti z následků při reakci na druhé.