Máme zodpovědnost i za druhé a nebo jen za sebe? A co za minulost?

Vítám vaši duši u dalšího článku, tentokrát o zodpovědnosti. Mnoho z nás si zodpovědnost za své chování uvědomuje, ovšem končí to zde a nebo máme zodpovědnost i za chování druhých? A kdy ji přebíráme za druhé karmicky a kdy ji doopravdy máme převzít pro celkový posun a jak se to pozná?

„Protože je tento příběh součástí mého dozrávání, proložím jej s prokliky na moje další příběhy proměn a úhlů, z kterými jsem rostl a utvářel sám sebe. Rozklikněte tedy co Vás zaujme – kde budete chtít nějaká dovysvětlení.“

Možná zde na tyto otázky najdete odpověď a možná taky ne, to záleží na tom, kdo to právě čte. Přebírám zodpovědnost za to, jak to podám, ale ne za to, jak si to čtenář vyloží. Avšak mohu převzít částečně zodpovědnost budu-li vnímat, jaký druh lidí to obecněji bude číst a podám to tedy více jejich slovy. To zvýší šance k našemu porozumění – těžko však vyjít vstříc všem.

Ačkoliv si uvědomuji zodpovědnost především za své chování, již plně nesouzním s tím, že za chování druhých zodpovědnost neneseme, že se nás to tedy svým způsobem „netýká“. Zároveň vnímám, že je to velký vývojový krok, ke kterému je třeba dozrát především uvědoměním si čistě té své zodpovědnosti a nepřekračovat svobodnou vůli poznání pro druhé.

Bez ní nemá smysl přemýšlet o nějaké další zodpovědnosti, bylo by to jako chtít postavit prvně střechu a poté základy domu. Ta střecha by nedržela a spadla by nám na hlavu. Základy nelze přeskočit a pochopitelně pro nás bude v určité naší vývojové etapě bohatě stačit přebírání zodpovědnosti za sebe a i to bude příliš, natož ji přebírat za druhé.

Vše je o kroku za krokem, o načasování. Nelze přeskočit kroky do pomyslného cíle, takže i zde záleží, kdo právě čte tyto řádky a na jaký význam zodpovědnosti je tedy čtenář připraven. Mnoho z nás se probouzí do své síly a svou zodpovědnost přijímá, ne však zodpovědnost druhých – ta je „logicky“ přece jejich (říkají si a ze své úrovně vnímání mají pravdu).

Vybavuji si, když jsem psal články o tom, jak je třeba jednat a chovat se jak nejlépe dovedeme a pokud to někdo nechápe, je to pak čistě jeho problém. Už si to ale nemyslím, dozrál jsem k dalším bodům, které vychází z tohoto původního. Není to v rozporu, spíše se to dále rozvětvuje a opírá o poznání.

Můj pohled se pozměnil a již si uvědomuji, že mám zodpovědnost i za to, jak na mě lidé poté reagují. Myslel jsem si, že mám zodpovědnost čistě jen za sebe a své chápání a popisování. Ovšem čím jsme vnímavější, čím hlouběji jdeme do své moudrosti, tím více roste i zodpovědnost. Nemůžeme mít však zodpovědnost za druhé tam, kde neznáme jejich pojetí života.

„Pokud nemáme možnost nahlédnout do tajů kolem, ještě nelze převzít zodpovědnost tam, kde je to pro nás zahaleno rouškou závoje nepochopení druhých a jejich pohledy jsou před námi skryty. Ovšem jsou zde i lidé, což si nejsou vědomi ani své vlastní zodpovědnosti, natož zodpovědnosti druhých.„

Přesto má zodpovědnost každý z nás, i když si ji mnoho lidí neuvědomuje a svým způsobem se jí vzdali. Ztratili se v nevědomém jednání, které je často čitelné a předvídatelné. Pokud vnímáme jejich rozpoložení, lze vnímat předem, co má a nemá smysl řešit. Co druzí pochopí a co zase ne, co je naštve, vyvede z míry a co přijmou. Rouška závoje nepochopení se strhává.

Dříve jsem v lidech, jež měli své již opepřené názory bez zodpovědnosti přidával chilli. Červenali téměř až k pohádkové páře z uší, po které přijde pískání podobné rychlovarné konvici. Viděl jsem jejich rozpoložení a nechal je ochutnat svou zodpovědnost tím, že jsem nebral ohled tam, kde ohled brán nebyl. Tím lidem jejich konání dochází a také zodpovědnost.

Někdy jsem si připadal jako takový Robin Hood, co krade ukradené sebevědomí a povyšování těm, co je ukradli zase jinde slabším a těm slabším jsem jej zase dával – postavil se za ně.

Jiné to bylo s lidmi, kteří za mnou přišli se srdcem na dlani, otevřel jsem jim to své a bylo to něco překrásného. Tam bylo souznění, pochopení a jednání s láskou a pokorou. Lidé mě obecně buď milovali a nebo nenáviděli, případně jim to bylo jedno. Bylo to tak trošku z extrému do extrému a nebo v rozmezí jakési neutrality. Nyní se to vše mění k novým hodnotám.

Viděl jsem a věděl jsem, že je to zkušenost, kterou lidé potřebují a vyhledávají. Dopřál jsem jim to, pro co si přišli, ale později si říkám, proč já? Pro co jsem si přišel já? Pro jakési zrcadlo sebe i druhých kolem? Vyhovuje mi to, když je pak na mě mnoho lidí doslova „nasraných“ – když na mě myslí v negativním nastavení a přejí mi kolikrát  ty nejšílenější naschvály? A že toho už bylo.. provokací.. nadávek, výhrůžek.. 

Baví mě snad poslouchat a vidět poté ty následky uražených a nahněvaných lidí? Nee.. to rozhodně ne, bylo mi z toho smutno.

Velice smutno, abych pravdu řekl. Pochopil jsem, že tuto zkoušku jim dává sám život, ale proč bych to měl dělat já? Tohle si zrcadlí lidé v nevědomosti den co den a já se od toho již potřeboval odtrhnout. Tím z mého života odešli ti, jež to měli nastavené sebestředně na vidění jen sebe sama.

Ovšem tolik nenávisti, kolik jsem dokázal svým zrcadlovým způsobem způsobit a zároveň i tolik lásky – tolik rozdílných emocí! Řekl jsem si, že na to první tu potřebný nejsem, na to je tu mnoho vhodných kandidátů. Přestože to lidé potřebují, není třeba reagovat a vyhovět jim. Hrát jejich hry podle jejich pravidel, je třeba mít zase svá dle své úrovně vnímání. 

Ne že bych byl na lidi přímo hnusný, ale dovolil jsem si nesouhlasit, poukázat na potřeby a šílenosti a čím více se bavíte s takto nastavenými lidmi, tím více červenají, když si dovolíte nesouhlasit a když se nebojíte říct svůj názor. Tím více jim píská v uších a začnou vařit a pokud si pak dovolíte v klidu odejít, bouchnou..

Doteď jsem některými pronásledován, kontrolují mě, jestli je něco v nepořádku, píšou o mně, pomlouvají, ale já na ně již nereaguji. Uvědomuji si že pomlouvají především sebe samé a poukazují na svůj problém. 

Nechal jsem je „vyvařit“ – splnit to, pro co si přišli a dál jsem to považoval za vyřešené. Někdy naslouchání přání druhých nemusí být výhrou. Vidění za ta chování a ty jejich bolesti. Lidé si kolikrát uvědomí, co činí, až když sami své následky sami ochutnají. Takto ochutnávám i já své dopady, ale vše se již mění a slaďuje dle nových nastavení.

Nyní to nechávám ideálně prolétnout kolem, nereaguji již běžně na problémy lidí, jež je chtějí předat na druhé. Je to čistě jejich zodpovědnost a zodpovědnost lidí, co tu hru přijímají. Někdy je však třeba více ochutnat dopady minulosti, abychom přehodnotili, kde chceme věnovat pozornost a zodpovědnost za následky a to ať už je vidíme nebo ne.

Proč by to mělo být nadále skrze vaši maličkost, když si lidé mohou najít i jiné herce na scéně života?! Řekl jsem si tedy dost. Nebudu prudit druhé, i když to potřebují, nebudu jim ukazovat zaujatost a ani bezohlednost, to je jejich úděl poznání u jiných lidí, jež jim tuto scénu budou chtít dopřát a převezmou jejich zodpovědnost i s dopady, já osobně to už dělat nechci. 

Hodně se změnilo, najednou je klid. Občas o mně ještě někdo napíše, jsou lidé, co mě sledují i roky, ale nemám jim to za zlé a rozumím jejich nenávisti. Já se sice změnil, ale to lidé žijící v zajetí minulosti neuvidí. Nemohou, žijí v tom, co bylo, v bolestech a touze se mstít – nežijí v přítomnosti a stále tak živí své křivdy, soudy a zaujatost.

Uvědomuji si, že tam kde se lidé zbavili své zodpovědnosti a nevidí co činí – není třeba dávat zrcadlo života a nijak reagovat. Je to zbytečné dávat takové lekce, je třeba myslet i na sebe. Je třeba vidět i ty dopady a nechtít vyjít vstříc tomu co si kdo potřebuje zažít. Jsou to jejich potřeby života, které nemusí být zrovna příjemné a tak ať si je nesou a zrcadlí jinde.

Máme mnoho možností, co s tím, když se s herci života setkáme a vždy bude vhodná jiná volba. Je to o intuici a naslouchání nitru i těm lidem. Můžeme vnímat jejich jazyk a pokud to má smysl, vysvětlit jim věci jejich jazykem – tedy neplatí jak nejlépe umíme mluvit za sebe, ale platí jak to nejlépe umíme přímo k nim a jejich úrovni vnímání, vzhledem k jednotlivým lidem a situacím. K jejich rozpoložení a chápání pravidel života, které má každý jiné. 

Zde je přebírání zodpovědnosti po náhledu do lidí víc než užitečné! Někdy vysvětlení není možné, ale lze svou reakcí alespoň zmírnit napětí a uznat je. Vidět je a jejich mínění ke kterým mají své důvody.

 Často nelze věc ani zmírnit a ani objasnit a tam nemá smysl reagovat vůbec. Já tehdy psal – zde nemá smysl reagovat. Člověk se naštval a já odešel – čemu to pomohlo? Je dobré pak nechat lidi mít svou pravdu bez reakce.

Čekají na ni, aby se mohli něčeho chytit. Je velká moudrost rozlišovat komu odpověď dát a komu ne. Je velká prozíravost vidět i následky a je svobodnou vůlí každého tvůrce učit se třeba i přenechat zodpovědnost z těchto počinů druhým. Neboť to jak kdo o nás smýšlí je energie, která má na náš život jistý vliv.

Dobré přirovnání mi přijde k hercům a kapelám. Tam si podobné přitahuje podobné v názorných příkladech. Metalové kapely plné řevu a nenávisti si přitahují drogové prostředí lidí, jež dávají zodpovědnost za své cítění návykovým látkám.

Herce jež hrají záporné postavy si obvykle oblíbí násilníci ať už ve fyzickém nebo psychickém podání. Herci jež baví, ti si přitahují běžně publikum v pozitivním naladění humoru. Vždy nás však někdo bude zároveň nenávidět, nikdy se nezavděčíte všem, avšak je vhodné si uvědomit, co si přitahujeme za dopady. 

Ty z metalových kapel často nacházejí na záchodě v předávkovaném stavu, herce hrající depresivní role nachází mnohem častěji po spáchané sebevraždě a ty jež baví druhé nachází kamera více ve své spokojenosti. Mají mnoho příznivců a svět je miluje. Je to velice obecně popsané, ale přemýšleli jste o tom? Nejde jen o vás a vaše myšlenky, jde o myšlenky všech a to co na sebe nataháme nás přímo ovlivňuje.

Došlo mi, že když mám jednu zprávu od ženy, která děkuje za změněný pohled na svět a druhou anonymní, že mi vytrhnou střeva a udusí mě jimi tak, že mě je nechají sníst – uvědomil jsem si, že to není zrovna v rovnováze a za obojí nesu zodpovědnost. Nemusím být nijak extra moudrý, aby mi došlo, že jsem urazil někoho, kdo si tzv „kopal do lidí“ – ale najednou to nešlo a mě zřejmě nenapadlo nic jiného, než při nějaké rozepři povědět o bolestech, které jsem zahlédl do detailu.

Násilným a šíleným lidem nemůžete říct, že s nimi máte pochopení.. že je vám líto, když je jejich otec jako malé bil a zneužíval. Neuvidí to, uvidí jen výsměch a zhrozí se vás, budete pro ně démon, nějaký černý mág, na kterého doteď nevěřili. Proklejí Vás do stého kolene a u každého hororu si budou představovat, že pářou vás!

A já si pak zpětně říkal, když jsem to cítil znovu a znovu, vážně to za to stálo? Sice se ten člověk cítil tak, jak se cítí kolikrát jeho oběti a bylo to vlastně v pořádku, ale znovu.. proč já? Navíc jsem to tak ani neplánoval a vnímal především zkušenost života, než dotyčného a následky, co přijdou.

Jsme tvůrci, vybírejme si své lekce a nepřejímejme lekce života, které nám nepatří, kvůli kterým jsme sem nepřišli. S probouzející se moudrostí přichází i velká zodpovědnost s nahlédnutím i tam, kde se jí lidé zbavili. Samozřejmě ji mají stále, ale neuvědomují si to, proto nevidí ani následky, to je již práce pro Vás, pokud do toho dokážete nahlédnout !

„Přináším vám tuto moudrost a ponaučení na bázi vlastní zkušenosti, abyste mohli změnit ty své. Učitelů je tu dost, buďme tvůrci.“

PS: Vše je zde vývoj a učení, kde je prvně třeba starat se především o sebe a svou zodpovědnost. Rostl jsem i s přijatým odporem druhých, reagoval na ně a mělo to svůj smysl. Poznával jsem tak lépe i sebe sama a nyní mohu lépe vnímat i druhé, když již rozumím lépe sobě samému a zodpovědnosti z následků při reakci na druhé.