Opakujete chyby stále dokola? Dost!

Opakovat stále ty samé chyby a čekat jiný výsledek…

je jako odjistit granát a doufat, že nevybouchne.

Když znovu a znovu taháš za pojistku,

nemůžeš se divit explozi.

A přesto to dělá většina lidí.

**Proč?**

Protože známe bolest, ale **neznáme svobodu**.

Protože nevíme, co přijde, **když bolest skončí**.

Protože jsme si na ni důvěrně **zvykli, přijali ji**.

A pravda je, že mnozí ani nevědí, co si počít,

**když se konečně zastaví**

Když mají volný čas, nevědí co sami se sebou a připadá jim poté naopak něco špatně – **zabíjí poté čas**

Mozek volí známé utrpení raději než neznámou změnu.

**Protože se bojí odpovědnosti.**

Protože staré vzorce jsou pohodlné – i když bolí.

Protože ego raději trpí, než aby přiznalo omyl.

Zakletí v opakování se stává způsobem života.

Utrpení se normalizuje.

Přijetí bolesti jako „osudu“ je nakažlivé.

Zanáší se nám do hlavy po generace.

„Nezasloužím si, je to má chyba, má veliká chyba“.

Věta, jež předurčuje osud těch, kteří ji vyslovují.

– tyhle myšlenky zakořenily tak hluboko, že je lidé přestali vůbec zpochybňovat.

Možná i proto, že **naivně věříme**, že *tentokrát* to bude jiné.

I když **hluboko uvnitř víme**, že je to lež.

Ale iluze je příjemnější než pravda

– a tak si ji raději volíme.

Je to vskutku snadnější,

než se podívat na své nedostatky

a do svých strachů?

Jenže granát nevybuchne jinak.

Granát prostě **vybuchne**.

A rozmetá to, co v lidech zbylo.

Znovu a znovu…

…dokud něco hluboko uvnitř **nezanikne**.

To *něco* – je **naděje, svoboda, plamen života**.

Ale možná právě ten výbuch,

ten **opakovaný pád**,

má být tím, co nás **probudí**

– ne tím, co nás zlomí, tím co uhasí plamen.

Možná musíš držet granát dost dlouho…

a padnout dost hluboko…

abys pochopil, že cesta ven **nevede dalším výbuchem**,

ale tím, že už **vůbec nesáhneš po pojistce**.

Po tom, co znáš.

Po tom, co tě drží.

Po tom, co tě ničí, ale je to známé.

Protože **pojistka je jistota starého**.

A svoboda začíná tam,

kde se jí **dokážeš pustit**.

„Právě proto je to ta pomyslná pojistka známého, starého a stále se opakujícího“.

Co zaseješ, to sklidíš…

Pro změnu je třeba *mnohé pojistky odhodit* –

postavit se svému strachu, svým hodnotám, svým jistotám.

Jen tak se člověk **opravdu osvobodí**.

 Pro ty co se touží osvobodit a uvolnit jsem vytvořil tento projekt rovnováhy.