E.T. s katolickým knězem v kostele – rozhovor

Setkání, ostatky, víra, ticho

„Setkání“…..

E.T.: „Na vaší planetě máte zvyk pohřbívat mrtvá těla do země?“

Kněz.: ,,Ano, chceme jim dopřát nerušený klid.“

E.T.: „A přesto otevíráte hroby.“

Kněz.: „Jen u některých lidí.“

E.T.: „Ale proč, někteří lidé si tento klid následně nezaslouží?“

Kněz: „Nejde o klid jako takový, náš život jde dál. Všichni mrtví však mají nárok na úctu a pohřeb.“

E.T.: „A přesto některé vyjímáte ze země“.

Kněz: „Ano. U některých výjimečných lidí, které považujeme za svaté.“

…

E.T.: „Co znamená ‚svatý‘?“

Kněz: „Člověk, který ve svém životě ctnostně následoval Boha.“

E.T.: „Kdo určil, kdo je svatý?“

Kněz: „Církev po zkoumání života, víry a tradice.“

E.T.: „A tato instituce je neomylná?“

Kněz: „Ne. Je vedena lidmi.“

E.T.: „Takže omylní lidé rozhodují o svatosti jiných lidí.“

Kněz: „Ano, ale věříme, že v tom působí i Bůh.“

E.T.: „Podle jakého důkazu?“

Kněz: „Podle víry.“

E.T.: „Rozumím. Víra je způsob, jak přijímat věci, které nelze změřit.“ … „A co lidé, kteří byli v historii označeni za nebezpečné a přitom pomáhali, léčili a byli laskaví?“

Kněz: „To byla historická selhání lidí.“

E.T.: „Takže stejný systém může jednou označit člověka za svatého a jindy za hrozbu?“

Kněz: „Ano, dějiny nejsou dokonalé. A lidé dělají chyby.“

„Ostatky“…..

E.T.: „Takže svaté je v pořádku vytahovat z hrobu, protože to určila církev?“

Kněz: „Jen když to dělá církev, jinak je to znesvěcení. Relikvie jsou pro nás znamením víry a připomínkou svatého života.“

E.T.: „Pokud to dělá církev, je to tedy v pořádku, pokud někdo jiný, tak to v pořádku není?“

Kněz: „Ano. Církev to chápe jako projev úcty.“

E.T.: „Úcty? Na mé planetě znamená úcta ponechat mrtvá těla na pokoji.“

Kněz: „My věříme, že svatí jsou stále součástí duchovního života.“

E.T.: „Takže otevřete hrob člověka bez jistoty, že by si to přál.“

Kněz: „Díváme se na to duchovně.“

…

E.T.: „A proto vystavujete jejich kostry?“

Kněz: „Ne vždy celé kostry. Častěji jen části ostatků. Kosti, někdy lebku.“

E.T.: „Jak získáte lebku odděleně od těla?“

Kněz: „Po otevření hrobu jsou ostatky vyjmuty a některé části odděleny jako relikvie.“

(nakloní hlavu)

„Takže lidské tělo rozdělíte na části.“

Kněz: „Ano, některé relikvie jsou uchovávány odděleně.“

E.T.: „A tyto části poté umístíte na různá místa?“

Kněz: „Ano. Kostely o relikvie často žádají.“

E.T.: „Takže jeden člověk může být po smrti rozdělen mezi více míst vaší planety?“

Kněz: „Ano, často je na desítkách, ale někdy i stovkách míst“

E.T.: „Na mé planetě by to bylo považováno za narušení integrity mrtvého těla.“

Kněz: „U nás je to tradice spojená s úctou.“

E.T.: „A vždy šlo jen o úctu?“

Kněz: „Ne vždy. Ve středověku vznikal kolem relikvií i obchod.“

…

E.T.: „Obchod… s lidskými ostatky.?“

Kněz: „Ano. Existovaly i padělky.“

E.T.: „Padělané svaté kosti. Proč tohle na vaší planetě děláte?“

Kněz: „Lidé hledali blízkost posvátného. A tam, kde lidé něco považují za svaté, vzniká i touha vlastnit to.“

E.T.: „Takže lidské ostatky získaly hodnotu a kdo na tom získal?

Kněz: „Města, kostely, obchodníci… často samotná církev.“

(delší ticho)

„Takže části mrtvých těl mohly přinášet bohatství.“

Kněz: „Historicky ano.“

E.T.: „A čím významnější kost, tím větší moc?“

Kněz: „Lidé to tak vnímali. Proto vznikaly padělky.“

E.T.: „A jakou moc mají tyto ostatky?“

Kněz: „Samy o sobě žádnou. Jsou znamením víry.“

„Víra“….

E.T.: „A přesto se lidé modlí u kostí, dotýkají se jich a očekávají ochranu.“

Kněz: „Víra lidí je někdy hlubší než samotná teologie.“

E.T.: „Takže vaše náboženství to neučí?“

Kněz: „Učí úctě ke svatým, ne uctívání ostatků.“

E.T.: „Ale lidé od ostatků očekávají duchovní působení.“

Kněz: „Ano… někdy ano. Například ochranu nebo přímluvu.“

E.T.: „A váš Bůh s tím souhlasí? Nemají vzhlížet přímo k němu?“

Kněz: (na chvíli mlčí)

„V písmu existují varování před obracením se k mrtvým.“

…

E.T.: „A přesto se obracíte ke svatým.“

Kněz: „Protože církev nevnímá svaté jako skutečně mrtvé. Věříme, že žijí v Bohu.“

E.T.: „Takže když člověka označíte za svatého, přestává být považován za mrtvého.“

Kněz: „Duchovně ano.“

E.T.: „A kdo určuje, kdo žije v Bohu tímto způsobem?“

Kněz: „Církev.“

(nakloní hlavu)

„Takže instituce rozhoduje, kteří mrtví jsou později považováni za živé?“

Kněz: „Je to otázka víry.“

(delší ticho)

„Na mé planetě by bylo velmi nebezpečné, kdyby instituce určovala, kteří mrtví už vlastně nejsou mrtví.“

Kněz: „Nemyslíme tím, že jejich těla žijí. Jen věříme, že svatí žijí v Bohu.“

E.T.: „Takže existují mrtvé kosti, které jsou jen mrtvé…

a jiné mrtvé kosti, skrze které působí Bůh.“

Kněz: „Takto jednoduše bych to neřekl.“

E.T.: „Ale právě proto jedny ponecháte v zemi…

a druhé vyjmete z hrobu, rozdělíte a rozvezete po světě.“

Kněz: „Protože je církev považuje za relikvie svatých.“

E.T.: „Hovořil o tom takhle Bůh?“

Kněz: (zamyslí se)

„Ježíš spíše zdůrazňoval následování Boha než vztah k ostatkům. Jednomu muži například řekl:

‚Pojď za mnou a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.‘“

…

(dlouhé ticho)

„Takže váš učitel odváděl pozornost od mrtvých těl…

ale vaše tradice se k nim po staletí vracela.“

Kněz: „Je to tradice“.

„Ticho“…..

E.T.: „Takže nejprve člověka pohřbíte.

Pak po letech otevřete jeho hrob.

Rozhodnete, že je svatý.

Oddělíte jeho kosti od těla.

Rozvezete je po světě.

Lidé se k nim modlí kvůli ochraně.

A přitom váš vlastní učitel říkal, aby živí následovali Boha… ne mrtvé a odpovědí je, že je to tradice?“

Kněz: (mlčí)

(pomalu se rozhlédne po kostele)

„Na mé planetě bychom si po tomto rozhovoru nebyli jistí, jestli uctíváte život člověka…

nebo moc, kterou jste později vytvořili kolem jeho smrti.“

P.S. Dílo mi dalo dost práce, zamyšlení a budu tedy vděčný, když v případě kopírování textu uvedete i zdroj, děkuji. (sdílení podporováno )